Bohouš byl pro mě člověkem se srdcem na dlani, s dobrým slovem a optimismem a pomocníkem pro každého, kdo pomoc potřeboval. Pokud to šlo, vyzýval často věřící k vyjádření svých zážitků a sám šel příkladem. Byl pro mě příkladem opravdového věřícího člověka. Budu na něj ráda vzpomínat.

Vlaďka P.

Jen vzpomínka z posledních let.

Jako čerstvý důchodce, který se doma nudí, jsem se mohl zapojit do různých elektroprací v Gestře, a z Bohoušovy iniciativy jsem se pustil i do programování štípaček, což mě docela bavilo a zatím se tím zabývám, když je potřeba, dodnes.

Vzpomínám na společné dlouhé služební jízdy do Německa, které Bohouš vkládal v modlitbě do Božích rukou a teprve pak jme vyrazili na cestu.. A stejně tak jsme končili i začínali nový den na ubytovně nebo v hostinci, modlitbou díků a vložením se do Boží ochrany a vedení.

V Nýřanech jsme se stavovali u pumpy natankovat levnější palivo a také na výbornou polévku a kávu. Jednou si Bohouš nesl ke stolku kávu a asi 5 balených cukrů. Myslel jsem si, že vzal asi cukr i pro mne a tak jsem si nesl jen kávu s tím že si cukr vezmu od Bohouše. K mému překvapení si nasypal 1 cukr, druhý cukr a skončil až posledním 5. cukrem. Protáhl jsem obličej a došel si pro svůj cukřík. Trochu jsem podcenil jeho touhu osladit si život :-)).

Pán Bůh nás ochraňoval i na těchto dlouhých a často únavných cestách. Díky našemu Pánu za vše.

Ivan H.

Upřímnou soustrast celé rodině. Poslední věta, kterou mně řekl pan Vašíček před čtyřmi lety byla: "Nashledanou a mějte se rádi." Tak bych tato slova, chtěla poslat Vám všem, kteří jste pana Vašíčka znali.

Iveta S.

Milá Vlastičko s celou rodinou - celý dosavadní křesťanský život žiju jedním svědectvím. Toto se událo jednou večer na strahovské koleji - to jsme se docela pravidelně modlili vkleče a zásadně jsme nezamykali (vlastně Bob nezamykal). A bylo jasné svědectví o Pánu Ježíši. Vstoupil jeden spolužák...

Jan T.

2. motoristé - když nám bylo 15, udělali jsme brzy zkoušky na malý motocykl. Bohuš měl moped, já Pionýra. Proháněli jsme ty stroje jen co proto. Přišel nápad. Pojedeme do Grunty /vesnice blízko Kutné Hory, kde bydlel můj děda s babičkou, vzdálenost 100 km/. Vypravíme se tam na prázdniny - samozřejmě na našich strojích. A tak se jelo. Červencové vedro ale našim motorkám moc nesvědčilo, zvlášť asi proto, že jsme byli odhodláni dojet tam celou cestu na plný plyn. Takže cesta se prodlužovala, častější byly zastávky. Stále jsme čistili svíčky, kontakty odtrhu, seřizovali jsme opakovaně předstih... Nakonec jsme přeci jen do Grunty dorazili a pobyli zde pár dnů.

3. škola - oba jsme nastoupili do SPŠS /průmyslová škola strojnická/ Já v Dobrušce, Bohuš v Novém Městě. Po maturitě na strojní fakultu ČVUT v Praze. Já vydržel nápor matematiky a deskriptivy asi 2 měsíce, pak jsem to "zabalil". Bohuš bojoval asi 2-3 roky, nakonec ale také studium z nějakých důvodů nedokončil - nicméně mu to asi v životě, jak všichni víme, myslím, moc nechybělo. Byl šikovným strojařem i dál a osvědčil svoje technické znalosti a schopnosti později ve své celoživotní profesi. Já, po 2 letech strojařinu odložil stranou a vydal se v životě na úplně jinou profesní dráhu. Trochu mi ji vlastně asi předurčil můj třídní učitel z průmyslovky v době, kdy jsme se hlásili na vysokou školu, když ke mě pronesl: "Miliči, Tebe bych si dovedl spíše představit jako ženského lékaře, než jako strojního inženýra." No nakonec jsem se sice gynekologem nestal, ale chirurgem ano - což má přeci jen k té strojařině možná v určitém pohledu trochu blíž.

4. mládežnická léta - tam jsme se potkávali, tam jsme si našli své vyvolené. Musím přiznat, že jsme si byli důvěrníky i v těch našich vznikajících vztazích. Bohuš mi byl příkladem řekl bych svou vyvážeností a důsledností i ve vztahu k Vlastě, a mě nestálého dovedl i bratrsky napomínat a vlastně i trochu káznit. Teprve později jsem si to více s vděčností uvědomoval. Mládežnické dovolené, silvestrovská setkání mládeže u nás v Dobrém, u Vašíčků, u Kočnarů na Žakovci i jinde, to byla pro nás nádherná léta mládí.

5. Po svatbě Bohuše s Vlastou a v r. 1971 mojí s Ladou se naše cesty už více od sebe vzdálily. My se odstěhovali /na 18let/ do Broumova, Vašíčkovi zůstali věrni Bystrému. I tak jsme se ale občas zvlášť v těch prvých letech vídali. Vzpomínáme i na společné dovolené v Turecku a pak v Italii - Pompeje a Vesuv.

6. No a závěrečná etapa našich setkání byla po našem návratu do rodného kraje po roce 1989, kdy jsme se přestěhovali do Opočna. Naše přátelství trvalo i dál, byť naše setkávání byla spíš ta nedělní a občas při návštěvě sboru v Bystrém nebo jinak. Intensivnější setkávání nastalo až v době nemocí. Nejprve Bohušovy maminky, kterou jsme jako sloužící hospice Setkání navštěvovali a doprovázeli. A potom teď, v posledním asi půl roce, kdy jsme se zase s Bohušem potkávali velmi často - osobně, ale ještě více telefonicky. A i tady mi byl Bohuš zase příkladem, když mi kladl na srdce, jak je důležité se třeba jen krátce ozvat nemocným, osamoceným, trpícím. Musím povědět, že jsem ho poslechl a můj kontakt s těmito lidmi včetně Bohuše výrazně v posledních měsících nabral na intensitě.

Poslední setkání s mým přítelem a bratrem bylo již v době, kdy mi toho mnoho sám povědět nemohl. Mohl jsem ale já - i tyhle vzpomínky jsem tam předestřel a na závěr se modlil - už tedy jen já.

Za jeho život i naše přátelství jsem Pánu Bohu velmi vděčný. Přiznávám ale, že je mi teď hodně smutno. Přál bych nicméně každému takového přítele pro celý život, jakého jsem já v Bohušovi měl.

Milič S.

Z vděčnosti Pánu Bohu, vzpomínám na léta prožité v mládeži, m.j. spolu s Bohoušem. Vždy byl pro mne vzorem, vstřícným soukmenovcem a bratrem.

Zároveň děkuji za zprostředkovaný přenos rozloučení, který mohu sledovat od Berouna.

Bůh buď s celou vaší rodinou.💐

Miroslav H.

Rád bych vyjádřil rodině upřímnou soustrast. Bohumil byl můj šéf v Gestře, který se ke mě ovšem nikdy nechoval nijak povýšeně, čehož jsem si u něho moc vážil, stejně jako jsem ho uznával za to, že i přes to, že byl majitelem firmy, tak neměl problém navléknout přes oblek monterky a pomoci mi se špinavou prací. Rád také vzpomínám na služební cestu po Německu, kterou jsem s ním absolvoval jako řidič a nezapomenu na přátelské rozhovory, které jsem s ním vedl. Bohumil byl milý Bohu i lidem, díky za něj.

Daniel A.

Když mně bylo asi 5 roků, Bohouškovi 3,5 jednou ráno jsme se probudili a maminku jsme doma nenašli. Rozhodla jsem, že ji půjdeme hledat. Bylo zamčeno, přistavila jsem k oknu na chodbě židli a vylezli jsme ven. Pod oknem bylo narovnané dřevo, takže nehrozil pád. Bráška ale neměl botičky, byl jen v punčocháčích. Bylo po dešti a on šel v tom blátě bez bot. Takhle jsme potkali maminku, šla z obchodu. Za ten hloupý nápad jsem dostala náležité pokárání.

Zase jednou jsme se rozhodli, že pojedeme na Doly k babičce. Já na koloběžce, Bohoušek na šlapacím autíčku. Dojeli jsme až na "Koláč", tam se v prudkém svahu autíčko rozjelo a stalo se neovladatelným. Bráška sjel z pěšiny a převrátil se do šípkového keře. V momentě tam už byla maminka, už nás šla hledat.

Když jsme už oba chodili v Novém Městě do průmyslovky, v té době se pracovalo i vyučování bylo v sobotu. Přijeli jsme ve 12 hod a Bohuš hned zadělal těsto na buchty, takže maminka, když přišla z práce, mohla hned péct. Já jsem zatím uklidila celý dům, aby si rodiče po celotýdenní práci mohli odpočinout.

sestra Věra

S pohnutím se připojuji ke vzpomínce na Bohouše, spolužáka v mém ročníku SPŠS, toho, kdo ve vyučování věděl, co se v technických předmětech probírá a bral si získané vědomosti do dalšího úspěšného života. Již v té době byl spolužáky oceňován a Bohoušovi a moji přátelé Láďa a Eva Fabiánovi mi v těch následujících padesáti už mimoškolních letech o něm často a rádi vyprávěli, s Bohoušem jsme se viděli pak jen několikrát, ale často jsem se sešla s jeho sestrou Věrou, když mířila přes Nové Město za maminkou, Věra je shodou okolností spolužačkou mého muže také ze SPŠS. S přáteli Fabiánovými jsem navštívila krásnou budovu modlitebny, využívanou ke kulturním činnostem prospěšným jeho milované obci. V této zádumčivé době je vzpomínání na statečného člověka, pevného ve víře a v celém životě smutné i povzbudivé! Čest jeho památce!

M. Klofáčová