Jak šel Bohouš životem

Fotografie byla pořízena v roce 2005 na mostě Harbour Bridge v Sydney

Bohouš se narodil rok po skončení 2. světové války, 21. prosince 1946 manželům Věře a Bohumilu Vašíčkovým, kromě rodičů už ho čekala o rok starší sestra Věra. Žili v Bystrém, kde jeho tatínek se svojí maminkou postavili dům, ve kterém žil Bohouš vlastně celý svůj život. Se svojí sestrou Věrou zažili různé příhody. Jednou si jejich maminka posteskla, že mají málo mléka - Bohoušek s Věruškou mamince pomohli - když nebyla doma, tak vzali velký hrnec, nalili do něho mléko a dolili ho vodou. Mamince potom nadšeně hlásili, že ji udělali hodně mléka.

Od dětství s rodiči a sestrou Bohouš chodil do Sboru Církve bratrské v Bystrém, v jehož nové budově proběhlo rozloučení - tady Bohouš měl celý život svůj duchovní domov. Když je níže někde zmiňován sbor, je tím myšlen tento.

Do školy chodil nejdříve v Bystrém, později v Dobřanech. I přes svůj vynikající prospěch se mu poštěstilo navštívit i ředitelnu. Legrace a vtipné nápady ho provázely. Ze školy chodil z Dobřan se spolužáky pěšky. Byla krásná zima. Ze sněhu šly udělat pěkné sněhové koule. Jak se ty koule krásně kutálely ze stráně dolů! Jedna pěkně povedená spadla do náhonu a ucpala ho. Druhý den byli kluci pozváni na kobereček a odpoledne museli náhon uvolnit.

Po základní škole šel v roce 1962 stejně jako dříve jeho sestra Věra na strojní průmyslovku do Nového Města nad Metují. Tuto školu jsme nakonec absolvovali i my, jeho děti. Když se hlásil na vysokou školu, ředitel si ho pozval do ředitelny a sdělil mu, že obdržel kádrový posudek - píše se v něm, že není žádoucí, aby šel na vysokou školu - jeho křesťanské aktivity jsou nepřátelské socialismu. Taťka měl ve škole dobrou pověst, byl premiantem, ředitel posudek vyhodil a ke studiu na vysoké škole doporučil.

Po průmyslovce tedy studoval na strojní fakultě ČVUT v Praze, kterou ale bohužel musel kvůli zdravotním potížím po 3 letech studia opustit. Jeho syn Štěpán vzpomíná, jak byl jednou s taťkou na jednání v bance a úřednice taťku oslovovala ‘pane inženýre’, když už to bylo po několikáté, tak ji Bohouš řekl: “Neříkejte mi tak, já jsem toho tenkrát včas nechal.”

S mamkou spolu chodili s kratšími přestávkami pět let. Znali se od malička ze sboru. V červnu roku 1969 měli svatbu. Na podzim toho roku musel taťka skončit školu v Praze a začal pracovat v Sepaře v Sedloňově. Za rok musel nastoupit na 2 roky na vojnu do Kostelce nad Orlicí. Maminka za ním každý týden jezdila. Po vojně nastoupil zase do Sedloňova, to se už Separa změnila na Stavební geologii. V roce 1973 začal přistavovat dům u rodičů. Postupně se narodily děti - Michal, Pavla a Štěpán.

Michal, nejstarší syn, měl od malička výsadu být s Bohoušem a pomáhat mu. Začalo to, když mu bylo něco přes dva roky. Taťka připravoval bednění na balkon u domu, byl na žebříku a Michal přicupital a s dětským nadšením lezl za ním na žebřík. Taťka honem seskočil, vzal Michala do náruče a utíkal pryč. Za moment se celé bednění zřítilo na zem. Tato zkušenost zmařené mnohahodinové práce ale Bohouše neodradila a Michal mu mohl asistovat při jeho pracovních činnostech.

Přístavbou vznikl dvougenerační dům. Nahoře bydlel Bohouš s rodinou, dole jeho rodiče. Jelikož půlka domu byla stará, bylo potřeba opravit komín. Michalovi bylo okolo 4 let a Bohouš ho vzal s sebou na střechu a on mu asistoval. Když maminka Vlasta potkala sousedku, která bydlela tam, co dnes Hejzlarovi (Dobra), tak ji sousedka říkala: “Dívala jsem se z okna a celou dobu jsem se modlila - měla jsem strach, když jsem viděla Míšu s Bohušem na střeše.“

Děda, taťkův tatínek, zemřel v roce 1992. Babička s námi žila ještě dlouhá léta a mohla si ji užít i některá pravnoučata. Okolo roku 2000 jsme provedli další vnitřní stavební úpravy v domě, aby babička nemusela chodit přes studenou chodbu. Tak pro babičku vznikl byteček 2+KK. Zemřela z kraje léta roku 2014.

Okolo roku 1980 začal Bohouš včelařit. Tento koníček získal po svém dědečkovi, který měl včely na bysterských dolech a on mu s nimi pomáhal. Nejprve se jich strašně bál, později si je zamiloval. Ze začátku devadesátých let ale musel tento svůj koníček ukončit. Včelstva onemocněla morem včelího plodu a Bohouš musel všechna včelstva zlikvidovat. Od té doby se těšil na obnovu včelaření, na které ale během podnikání neměl čas.

Od svých mladých let byl Bohouš zapojen ve sboru. Učil děti v besídce, ve staršovstvu byl asi 30 let, zpíval ve smíšeném i mužském pěveckém sboru. V osmdesátých letech dal dohromady dětskou dechovou kapelu. Když dokončil přestavbu našeho domu, měl ve sboru na starost přístavbu haly. Dlouhá léta dělal ve sboru hospodáře.

Zapojen byl i v obci. Obec měla problém s nedostatkem vody, a tak si vzal na starost stavbu vodovodu. Stavba probíhala formou brigád - své syny brával často s sebou. Kromě starostí přitom zažil i úsměvné chvíle na které vzpomínal. Když se stavěla vodovodní čerpací stanice, tak říkal několikrát jednomu pánu z obce: "Nekoukejte se do té míchačky…" Po chvíli se ozvalo: "To bylo pfesný - jdu se umejt" (tomu pánovi to z míchačky prsklo do obličeje). Chlapi, co byli na lešení, vyprskli smíchy - div, že z něho nespadli. Na Bohouše si vzpomenete i na bysterském koupališti. Dvouúrovňový skokánek nese také otisk jeho práce.

V Sedloňově ve Stavební geologii dělal vedoucího provozovny. Když jezdil do ústředí na podnik do Prahy, tak nás děti brával rád s sebou. Byly to pro nás zážitky. Michal vzpomíná: "Bylo mi okolo 10 let, vzal mě do Prahy. Ráno v osm hodin jsme vystoupili z Š1203 na Gorkáči v Praze, dostal jsem lísteček do kapsy, kdo jsem, kde bydlím, telefonní číslo na podnik - jako pojistku, plus nějakou tu korunu na metro a klobásku. Taťka řekl: 'Já jdu na podnik sejdeme se tady ve 12 hodin.' Mohl jsem si projít Václavák, Staromák, Karlův most, povozit se metrem a na jezdících schodech (ty u nás nebyly). Ve stanovenou hodinu jsme se setkali a jeli ještě za Prahu do Nučic, kde byl jeho nadřízený závod."

Po revoluci přišla privatizace. Podnik změnil název na Strojges. V roce 1992 pak byl Bohouš postaven před rozhodnutí, kdy mu z vedení řekli: “Nemáme pro Vás práci - buďto vás prodáme (to znamenalo konec provozovny a propuštění zaměstnanců), nebo se domluvte a my vám to v rámci privatizace odprodáme.” Modlil se za to, co má dělat. S jedním z kolegů tedy firmu nakonec koupili. Nebylo to snadné. Museli shánět nový výrobní program, a tak firma vyráběla od míchacích kolon pro laboratoře, přes stroje pro pekaře až např. po vozíky na úklid do hotelů. Tehdy říkával: “Jsme schopni vyrobit všechno - od špendlíku až po lokomotivu.“ Nakonec firma skončila u výroby štípacích strojů na kámen a betonové tvárnice. Sám s konstrukcí strojů pomáhal a vymýšlel nová technická řešení. Na firmu přicházely i různé zkoušky a nesnáze, ale díky Pánu je firma překonala. Díky specifickému oboru, musel často jezdit za zákazníky mimo republiku a na různé veletrhy po Evropě a později i po světě. Když měl jet na nějaké neobvyklé místo (třeba do Íránu, Nigérie, Indie, Ománu nebo Ameriky), často mamce zařídil ‘práci’, aby neměla čas myslet na to, co s ním je. Jednou to byly okurky, které mamka musela zavařit, jindy jahody nebo borůvky.

Když v roce 2006 onemocněl, tak chtěl mít vše v pořádku a uzavřené. Na vlastní žádost byl vypořádán z firmy v Sedloňově na základě společenské smlouvy. Dohoda byla o pokračování spolupráce společníků i nadále. Vypořádání bylo částečně materiálové a bylo třeba s tím dobře naložit. Bohouš svému synu Michalovi možnost spolupráce a pokračování v tom, co započal. Koupili firmu s areálem v Tisu, Michal byl pověřen být odpovědnou osobou za novou firmu. Ve firmě jsme pracovali celá rodina. Postupně předal vedení firmy Michalovi. Ještě na konci roku 2017 byl Bohouš služebně v Afgánistánu představit projekt vládě, který schválil následně i tamní prezident. Michal vzpomíná: "Taťka byl někdy svůj - před několika lety při jedné obchodní poradě, se během ní najednou zvedl a s úsměvem řekl: 'Zvládáte to, už mne tady nepotřebujete...' a odešel. To byl jeho poslední pracovní den ve firmě."

Když už zůstal doma, začal se znovu věnovat včelaření, které měl moc rád a dlouho se na to těšil. Postavil si na zahradě včelín a vymýšlel různé věci, jak to včelaření dělat co nejlépe. Včelaři, co s ním byli v kontaktu, vědí, o čem mluvím. Rád o včelách vyprávěl a několikrát udělal o včeličkách přednášku i dětem ve školkách. Měl na to udělanou speciální předváděcí pomůcku, ve které měl i živé včely. V Dobrušce ve školce ale asi 4 včelky našly cestu ven a tak mohl dětem improvizovaně ukázat, jak včelky bezpečně odchytit a pustit venku na svobodu.

V době nemoci se mu postupně narodilo 6 vnoučat, ze kterých se těšil a užíval si čas, který s nimi trávil. Poslední rok ho v tom už ale omezovaly bolesti. I tak byl rád, když jsme tam byli. Když jsme se ptali, jestli mu to nevadí, říkal: “Copak já, mně tady nevadíte. Zeptejte se mamky a Pavly, ty se o vás tady starají..”

V roce 2019 oslavili s mamkou zlatou svatbu. Jako rodina jsme ji oslavili na místě, kde tehdy měli svatební hostinu. Celou dobu manželství se měli moc rádi. Nevzpomínáme si, že by se někdy hádali, nebo že by taťka na mamku křičel. Miloval ji a chránil. Pokud jsme se my děti k mamce chovali špatně - tj. neuctivě, tak jsme to také od něho pocítili. Jednou Michal jednu schytal, i když už byl starší. Bohouš měl svoji rodinu moc rád. Když jsme procházeli jeho telefon, měl tam hodně fotek a videí rodiny - dokonce i selfíčka s mamkou :-).

Když po smrti tetičky Štěpánové v roce 2017 byl Vlastě a Bohušovi svěřen dům po Štěpánových, intenzivně se věnoval jeho opravě s vizí, aby tento dům mohl sloužit. Měl radost z toho, že se v roce 2020 podařilo dům zateplit a udělat novou fasádu. Ještě v půlce listopadu 2020 tam naposled se synem Štěpánem byl a něco tam řešili. O týden později jsme ho už vysíleného vezli do fakultní nemocnice v Hradci Králové. Tam byl v bezpečí, když jsme jako rodina prodělávali v prosinci 2020 Covid. Vrátil se domů víkend před Vánoci (sám vyšel do schodů!), a tak jsme Vánoce prožili jako rodina spolu. Od té doby už byl pouze v bytě v patře (kromě 30. prosince, kdy jsme s ním jeli do Hradce na kontrolu). Poslední dva týdny už nemohl chodit a byl jen v posteli, kde také ve středu 10. února, obklopen svými blízkými, zemřel.

Bylo mu 74 let.

Poslední roky a především poslední půlrok se zabýval, jak on sám říkal 'nepomíjitelnými věcmi' - co to znamená odevzdat se plně Ježíši, jak to udělat, a jak slyšet Jeho hlas. Byl rád, když jsme byli u něho, četli mu z Bible, modlili se za něho a zpívali. Poslední dny mu v ložnici téměř bez přestávek hráli písně chval a uctívání. Nechtěl se soustředit na sebe, ale na svého Pána - na Ježíše.

Page updated

Report abuse